Zapojení do trestního soudnictví

Jednotlivci s problémy duševního zdraví jsou nadměrně zastoupeni ve vězeních a věznicích po celých Spojených státech. Podle statistického úřadu amerického ministerstva spravedlnosti mělo 37% státních a federálních vězňů a 44% vězňů poruchu duševního zdraví.[1] Po uvěznění mají lidé s duševními chorobami tendenci zůstat déle ve vězení a po propuštění jim hrozí vyšší riziko návratu k uvěznění než u osob bez duševních chorob.

Mezi nejčastější důvody vysoké míry uvěznění osob s duševními chorobami patří zatýkání za chování nebo jednání související s neléčenou duševní chorobou, nedostatečné porozumění duševním chorobám ze strany donucovacích orgánů a soudních úředníků, nedostatek programů přesměrování vězení, nedostatek bezpečného a dostupného bydlení a omezená dostupnost služeb ambulantní léčby duševního zdraví. Bohužel, jakmile jsou lidé, kteří žijí s duševními chorobami, zatčeni a uvězněni, čelí výzvám, které je obtížné překonat.

Dokonce i krátké uvěznění může vést ke ztrátě zaměstnání a budoucích pracovních příležitostí, horšímu fyzickému a behaviorálnímu zdraví v důsledku přerušení služeb a léčby ve zdravotní péči, ztrátě bydlení a budoucích příležitostí k bydlení a narušení rodinného života a sociálních vazeb. Stres z účasti v systému trestního soudnictví je navíc traumatizující a může zesílit příznaky duševních chorob, s nimiž se lidé setkávají.

Texas se snaží pomáhat jednotlivcům žijícím s duševními chorobami vyhnout se zapojení do systému trestního soudnictví. Pomocí modelu sekvenčního zachycení navrhují státní a místní agentury programy na podporu místních komunit, protože rozšiřují dostupnost ambulantních služeb léčby duševního zdraví, programů přesměrování vězení, bezpečného a dostupného bydlení, soudů pro duševní zdraví a služeb obnovy ambulantních kompetencí.